Ačkoliv se to může zdát jednoduché, projet zatáčku bez výraznější ztráty rychlosti dokáže málokdo. Zejména v cyklistických začátcích je dobré myslet na několik pouček. Když si je zažijeme a zautomatizujeme, pomohou nám k efektivní jízdě skrz zatáčky a tím i k úspoře cenné energie. 

Tradiční otevřenou zatáčku projíždíme ve stylu formule 1, tedy co nejpřímější cestou, která nepotřebuje tolik zpomalování jako jiné alternativy projetí zatáčky. Nejdřív najedeme k jejím vnějšímu okraji, samotnou zatáčku střihneme naopak středem, který nás vynese zpět k vnějšímu okraji. V té chvíli už nabíráme rychlost.

Pomoci nám může i to, když je zatáčka klopená do středu. Takový profil nám umožní mnohem vyšší naklopení kola a tlakem na vnitřní loket během průjezdu udržíme ještě vyšší rychlost.

V případě zavřené zatáčky můžeme těžiště těla naklonit víc do jejího středu, čímž vytvoříme větší tlak na pneumatiky a snížíme tím pravděpodobnost podjetí kola a uklouznutí. Jakmile za polovinou zatáčky vidíme, že je cesta před námi volná, začněme opět šlapat a nabírat rychlost.

Pokročilejší cyklisté čas od času využijí i obtížnější, ale o to to efektnější techniky projetí zatáček.

Současně se zablokováním zadní brzdy, pohybem boku do strany a zablokováním řidítek do nového směru jízdy uvádíme zadní kolo do skluzu. Nejlépe se tato technika dá využít na sypkém povrchu, kde smyk hrozí i při klasickém zatáčení. U této techniky je dobré mít vnitřní nohu připravenou k rychlému uvolnění z pedálu. V případě, že se manévr nepodaří, se tak vyhneme pádu.

V tomto případě je nejdůležitější správně odhadnout nájezdovou rychlost do zatáčky, nemůže být ani příliš vysoká, ani příliš nízká. Přední brzdou poté úplně zablokujeme přední kolo, zatímco bokem uvedeme do pohybu zadní a tak nastavíme kolo do nového směru jízdy. Při dokončení pohybu odblokujeme přední brzdu, vrátíme těžiště do středu a plynule pokračujeme novým směrem.