Cyklista by se měl na horském kole cítit za každé situace naprosto přirozeně. Celý trup a tělo musí být uvolněné a kolo musí mít možnost pohybovat se volně v jakémkoliv terénu. Přes kameny, šotolinu, kořeny či po pevné cestě musí jet stejně plynule.

Pozice samotného jezdce by měla odpovídat charakteru terénu. Čím prudší kopec nahoru chcete vyjet, tím by těžiště mělo být více vepředu či více vzadu. Při jízdě v sedle je trup v klidu, naopak při jízdě ze sedla je důležité nezapomenout efektivně využívat práci celého těla a skloubit práci rukou a nohou.

Tvrdé pláště výrazně zhoršují přilnavost kola k povrchu. Pokud je plášť naopak podhuštěný, kolo je hůře ovladatelné, přenos energie ze šlapání nižší a pneumatika náchylnější k defektům. V terénu je ideální tlak 1.5 až 2.2 baru. Na silnici můžeme horská kola nafouknout ke 3 barům. Rozhodující pro výsledný tlak MTB pláště je však hmotnost jezdce.

Technika šlapání se skládá z pohybů navazujících na sebe. V první fázi jezdec nejprve tlačí nohu dolů. Při následném pohybu končetiny nahoru by měl zapojit lýtko. zadní stranu stehen a plynule na první pohyb navázat. Trup by měl být v klidu a nechat pracovat jen dolní končetiny. Při jízdě po rovině je ideální kadence 90-120 otáček, při stoupání řadíme lehčí převod a šlapeme okolo 60 až 80 otáček za minutu.

Řadit je nutné plynule a s dostatečným předstihem, je tedy nezbytné sledovat trať a včas se připravit na změnu rytmu, zejména když se před námi objeví prudké stoupání. Nikdy bychom neměli řadit v tahu a pokud máme dva či tři převodníky, je velmi důležité myslet na to, abychom zachovali rozumnou linku křížení a vyhnuli se úhlopříčce mezi převodníkem a kazetou. Tím bychom kromě rychlého opotřebení komponent riskovali i spadnutí řetězu.

Švihovým pohybem s optimálním převodem cyklista šetří svaly a vydrží tak větší a delší zatížení.